Přeskočit na obsah

Prácheňsko patří k oblastem s bohatými lidovými tradicemi, kde se s řadou zajímavých zvyků můžeme setkat i v současnosti. Některé obyčeje zdejšího kraje se podobají těm z okolních regionů, některé jsou specifické právě pro Prácheňsko (např. konopická). Je ale obtížené označit některé zvyky jako „typicky prácheňské“. Protože to, co bylo tradiční např. v Pošumaví se vůbec nemuselo vyskytovat na severu Prácheňska. Dokonce je známo, že některé konkrétní zvyky se zachovávaly třeba jen v několika sousedících vesnicích. Podívejme se, jak v našem kraji vypadal takový zvykoslovný rok.

Významným obdobím počátku roku je masopust, který původně úzce souvisel s hospodářským cyklem. Jedná se o dobu od Tří králů do Popeleční středy. Jeho délka se v závislosti na Velikonocích každoročně mění. Na Prácheňsku, ale i jinde, se slavily hlavně ostatky (též „bláznivé dni“, „dny bláznové“) tj. masopustní neděle, pondělí a úterý, jež bývaly považovány za dny sváteční. Konaly se masopustní obchůzky, někde i zábavy. Dodnes se v řadě obcí pořádají obchůzky maškar, které se však z masopustního úterý či pondělí přesunuly již na víkend. V některých vsích se na závěr masopustu konají zábavy, či maškarní bály. Avšak v jiných regionech typické pochovávání bakusa / masopusta se v kraji vyskytuje spíše ojediněle.

Z Prácheňska existuje několik písemných zmínek o řehořské koledě žáků, která se pojila se svátkem sv. Řehoře (12.3.). Jejím hlavním účelem bylo získat koledu pro učitele a také pozvat malé děti do školy. Tato obchůzka postupem doby zanikla, když v druhé polovině 19. století byly učitelům zavedeny pevné platy.

Bezprostředně na masopust navazuje čtyřicetidenní půst, začínající Popeleční středou. K době postní se vázalo několik zajímavých zvyků, které ale většinou již zanikly. Po roce 1989 došlo místy k zavádění zvyku vynášení smrtky na 5. postní neděli zvanou Smrtnou. O neděli následující – Květné, se na památku slavného vjezdu Ježíše do Jeruzaléma světí v kostelech zelené ratolesti. Posvěceným ratolestem se v minulosti připisovala magická moc a kladly se např. za trám, aby do stavení neuhodilo. Další pověrečné praktiky se váží k některým dnům Svatého týdne– k Zelenému čtvrtku a Velkému pátku. (např. mytí v potoce před východem slunce, dávání křížků z posvěcených ratolestí do pole, modlitba v sadu). S tímto se dnes už v terénu téměř nesetkáme, ale co se v řadě obcí dodnes udržuje, je řehtání. S řehtačkami děti obchází vesnice od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty (někde jen do Velkého pátku). Velmi zajímavý zvyk se stále udržuje v několika vesnicích západně od Strakonic a na Vodňansku. Jedná se o obchůzku s jidášem. Někde se také figurína jidáše pálí.

Po svátku Božího hodu velikonočního následuje Velikonoční pondělí, pro něž je typická pomlázka. Vyšlupání někdy spojené s poléváním bylo kdysi důležitým magickým úkonem. Teprve později se stalo chození s pomlázkou zábavou mládeže a ještě později dětí. Při pomlázce se dostávají za odměnu barevná vejce, peníze apod. Pomlázka se však dříve na Prácheňsku nedržela všude a někteří staří pamětníci si na ni stejně jako na zdobení kraslic za svého mládí nevzpomínají.

V minulosti se některé zvyky vázaly také k letnicímtéž zvaným Zelené svátky, kterými končí doba velikonoční. Z lidových písniček a zápisů z našeho kraje víme, že se např. na letnice stavěly máje či se pořádaly obchůzky s králem.

V současnosti spojujeme zvyk stavění májů většinou s datem 30. dubna, kdy se na mnoha místech staví májka a přes noc se hlídá, aby ji nikdo nepodřízl. Na jihu Prácheňska se dokonce v některých obcích koná i slavnost májů, kdy mládež obchází s máječkem za zpěvu ves, zalévá máj pivem a vše vrcholí na večerní taneční zábavě.

Poslední večer měsíce dubna se také ve vsích pálily a dodnes pálí čarodějnice. Dokonce v některých městech byla tradice nově uměle zavedena. Také „slety čarodějnic“ se staly módní až v posledních letech.

Ohně se pálily též v předvečer svátku sv. Jana, kdy se věřilo, že velkou moc mají čarodějnice. V minulosti se k tomuto datu vázaly i další zvyky. Za I. republiky se začaly dělat velké vatry ve výroční den upálení Mistra Jana Husa. S tzv. „pálením Husa“ se lze ještě dnes občas na venkově setkat.

Podívejme se nyní na letní období. To vzhledem k množství práce na polích nebylo příliš bohaté na výroční tradice. Teprve čas sklizně znamenal další příležitost k oslavám. Z naší oblasti jsou známé dožínky a také konopická– parodie na selskou svatbu, kdy si Konopičák namlouvá Konopičku. Celou slavnost, která se dosud místy vyskytuje, doprovází řada písní a vedou ji ženy. Neboť těm v minulosti práce se lnem a konopím příslušela.

Na podzim se na Prácheňsku podobně jako v jiných krajích drželo posvícení. Posvícení a poutě se slaví dodnes, ale mnozí již nevnímají jejich původní náboženský význam. Dnes jsou spíše příležitostí, kdy se sejde příbuzenstvo a připraví se bohaté pohoštění, včetně pouťových koláčů či posvícenských hnětynek. Nezřídka se večer koná taneční zábava. V některých vsích na Blatensku se dodnes dochovala posvícenská obchůzka s kapelou. K dalším podzimním svátkům patří Dušičky a s nimi spojená vzpomínka na všechny věrné zemřelé.

Přibližně měsíc po nich začíná adventa zároveň i nový církevní rok. Advent jako dobu přípravy na příchod Spasitele však dnes většina lidí už takto nevnímá. Pro mnohé se hlavním symbolem adventu stal adventní věnec či adventní kalendář. Adventní doba byla v minulosti zajímavá i po zvykoslovné stránce. Např. svátek sv. Ondřeje patrona nevěst (30. listopadu) se pojil s různými věštbami, svátek sv. Barbory (4. prosince) zase s obchůzkou barborek hlavně na SV Prácheňska. Dodnes se udržuje zvyk trhání „třešňových barborek“ či obchůzka mikuláše, čerta a anděla v předvečer svátku sv. Mikuláše (6. prosince), nebo obchůzka lucek na šumavském Podlesí v předvečer svátku sv. Lucie (13. prosince).

Na advent navazují Vánoce, které jsou pro mnohé nejoblíbenějším obdobím celého roku, mají své specifické kouzlo. Avšak jejich dřívější význam, oslava narození malého Ježíška v Betlémě, mnohde ustoupil do pozadí. Pro někoho je dnes symbolem Vánoc spíše stromeček, dárky, kapr. Dodnes se v některých rodinách dodržuje řada zvyků (lití olova, rozkrajování jablek, házení střevíců, zpívání koled) i když v minulosti jich bylo ještě daleko více (vánoční troubení pastýřů, předpovědi budoucích událostí, zvyky vážící se k zemědělským pracem, k vdavkám, k úmrtí apod). Naopak oslavy Silvestra a Nového roku se více udržují dnes. Doba vánoční vrcholí svátkem Tří králů 6. ledna. Původní tříkrálová obchůzka sice na Prácheňsku zanikla, ale tři králové se v některých osadách nově začali objevovat od roku 2001, v souvislosti s tříkrálovou sbírkou, kterou organizuje Česká katolická charita.

V období 20. století došlo k významným změnám celé společnosti, což se projevilo i v lidové kultuře. Zvláště v jeho druhé polovině zanikly některé výroční tradice či se změnila jejich úloha. Kromě obsahových a funkčních změn mizí v posledních letech povědomí o souvislostech určitých svátků s křesťanským cyklem. Je ale potěšující, že po roce 1989 se některé přerušené tradice začaly zase obnovovat či nově zavádět (masopustní obchůzky, vynášení smrti, velikonoční řehtání, vánoční vytrubování…). Někde se to podařilo pouze krátkodobě, jinde se dané zvyky ujaly a staly se společenskou událostí dané komunity.

Přestože současná doba je značně uspěchaná a lidé mají často mnoho různých aktivit, je až s podivem, že se nám řada obyčejů našich předků dochovala do dnešních dnů i když adaptovaných na současné sociální, ekonomické, kulturní, politické i přírodní podmínky. Na nás je tyto tradice nejen udržovat, ale snažit se je nadále rozvíjet a předávat mladším generacím jako skutečný poklad.