Přeskočit na obsah

Prácheňský kraj byl jedním z historických krajů Království českého a vezmeme-li v úvahu územní jednotku hradské správy, která vzniku kraje předcházela, trvalo Prácheňsko jako region bezmála tisíc let. Dnes je rozděleno do tří krajů – největší část zůstala v Jihočeském kraji, menší západní část je součástí Plzeňského kraje a malá severní část součástí kraje Středočeského. Prácheňsko zahrnuje celý dnešní okres Strakonice, větší část okresů Klatovy, Písek, Prachatice a menší část okresů České Budějovice, Plzeň-jih a Příbram. Geograficky se téměř dokonale shoduje s povodím řeky Otavy. Rozloha Prácheňska v krajských hranicích z roku 1850 činila 4601 kilometrů čtverečních a ještě tehdy, v polovině 19. století, šlo o kraj lidnatější, bohatší a významnější, než sousední Plzeňsko a Českobudějovicko.

První české osadníky na přelomu 6. a 7. století nepřilákaly zemědělské předpoklady poměrně nehostinného kraje s hustými lesy, ale drahý kov – zlato. Předpokládáme, že první sídla na území Prácheňska vznikala jako osady rýžovníků zlata a posléze jako administrativní centra světská i církevní, z nichž se život na tomto území organizoval. Po vzniku českého státu se prácheňské zlato stalo jedním ze základů jeho prosperity a ještě město Písek bylo před polovinou 13. století založeno jako pevnost pro ochranu a správu pootavských rýžovišť, i když se současně v jeho okolí začala rozvíjet hlubinná těžba zlata dolováním.

Hradská správa, nebo její územní jednotka v Prácheňsku, předcházející vzniku Prácheňského kraje, byla organizační soustavou, která českým knížatům a později králům zabezpečovala suverenitu v jednotlivých částech země. Na hradišti Prácheň u Horažďovic sídlil hradský správce (castellanus) se svou ozbrojenou družinou. Staral se o panovníkovy statky a lesy, rozhodoval spory mezi poddanými, bděl nad bezpečností cest, vybíral naturální dávky, poplatky, mýta, cla, pokuty a další prostředky do státní pokladny. Středem křesťanského života v Prácheňsku byl původní dřevěný kostelík sv. Klimenta na Práchni, při němž bydlel arcikněz, nadřízený ostatním duchovním v kraji. Vzhledem k rostoucímu počtu i migraci obyvatelstva a zvýšené potřebě pořádku a bezpečnosti byl pro Prácheň jmenován speciální úředník, poprávce, vybavený rozsáhlou soudní a zejména trestní pravomocí. Časem význam této funkce převážil nad dosavadními „kastelány“, případně obě pozice splývaly. Na Práchni je jako hradský správce čili poprávce připomínáni k roku 1184 Vítek, v letech 1220-1222 Diviš a roku 1264 Purkart. Mezitím vzrůstal vliv místní šlechty, které panovník propůjčil rozsáhlé pozemkové majetky jako odměnu za prokázané služby.

Město Písek bylo založeno králem Václavem II. a budováno Přemyslem Otakarem II. po roce 1243 jako pevnost uprostřed zlatých rýžovišť, strategický bod s opevněným mostem na Zlaté stezce a v neposlední řadě jako součást přemyslovské strategie vrážet postupně klín královských sídel (hrad Zvíkov, Písek, České Budějovice, Zlatá Koruna) na jih Čech, aby celistvost státu neohrožoval sílící rod Vítkovců. Když se tedy v 13. a 14. století dosavadní hradská správa postupně měnila v správu krajskou, bylo přirozené, aby se centrem kraje stalo nejvýznamnější město v regionu. Soudní kraj vznikal v Prácheňsku vznikal současně s přeměnou správy hradské v krajskou.

Z předvečera revoluce známe jména dvou poprávců Prácheňska, jimiž roku 1405 byl Jan z Hradce a Zdeněk z Rožmitálu. Ještě roku 1420 jmenoval Zikmund Lucemburský hejtmany - zde se poprvé objevuje tento název funkce – Prácheňského bechyňského kraje Oldřicha z Rožmberka, Václava z Dubé a Petra ze Šternberka. Husitství posílilo vedoucí pozici města Písku v Prácheňsku. Město jako samostatná republika ovládalo celé Pootaví, sídlil tam husitský „biskup“, v Písku se konaly nejvýznamnější schůze místních husitů a krajské sjezdy. August Sedláček prohlásil, že po roce 1420 se Písek stal skutečným krajským městem. Na tom nic nezměnilo ani ukončení válek a vznik stavovské monarchie. V Prácheňsku vládli páni a rytíři v kraji usedlí, jejichž organizační základnu tvořily krajské sjezdy v Písku, kde se rokovalo o společných zájmech a kde byli voleni dva vojenští velitelé – hejtmané. V Prácheňsku je před rokem 1451 jako krajský hejtman připomínán Václav z Michalovic a po roce 1473 Lev z Rožmitálu. Někdy prameny dokládají kumulaci funkcí: roku 1483 byl Půta z Ryžemberka a na Švihově hejtmanem zároveň Prácheňského i Plzeňského kraje. Nižší šlechta se dlouho cítila ukřivděna tím, že do funkcí zasedali největší páni, a docílila toho, že se funkce zdvojila. Jeden hejtman byl volen z řad místního panstva, druhý z řad místního vladyctva. Jako první takovou dvojici známe z roku 1509 Petra z Rožmberka a Zdeňka Malovce z Chýnova. Dvojitá funkce vydržela až do poloviny 18. století a v Prácheňsku se vystřídala dlouhá řada hejtmanů známých šlechtických jmen. Po nástupu Habsburků na český trůn zrušil panovník volbu hejtmanů, ale jejich dvojice obsazoval jmenováním podle dosavadního principu.

Prácheňsko se skládalo z řady menších jednotek i sídel odlišného charakteru, rozkládajících se od Vltavy na východě až po Železnou Rudu na západě, od jihozápadní hranice českého státu s Bavorskem k výběžkům Brd za Březnicí a Rožmitálem pod Třemšínem. Zahrnovala nížiny na Netolicku, dolní Blanici a střední Otavě, téměř celou Šumavu a Šumavské podhůří, pahorkatiny na Blatensku a severním Písecku. Tak vstoupilo Prácheňsko do období osvícenského absolutismu, kdy habsburská monarchie začala věnovat pozornost také životu poddaných na venkově, školství a průmyslové výrobě. Roku 1751 vydala česká královna Marie Terezie patent, který znamenal reformu územní správy. V Prácheňsku – stejně jako v dalších krajích – byl namísto dosavadní dvojice jmenován hejtman jediný, kterým se stal Jan Martin Běšín z Běšin. Bylo mu určeno pevné úřední místo v Písku a stanoven pravidelný plat z královské pokladny. Instančně byl podřízen zemské politické správě – napřed královské reprezentaci, později zemskému guberniu. Krajskému úřadu v Písku byl postupně přidělen odborný úřední personál (komisaři, sekretáři, adjunkti a další), rovněž placený státem. Pro jmenování hejtmanem se začal vyžadovat jistý stupeň vzdělání, pokud možno vysokoškolského a nejlépe právnického, a přestala se klást podmínka urozenosti a usedlosti (pozemkového vlastnictví) v kraji.

Krajský hejtman byl nejvyšším pánem v kraji – měl osobní pověření panovníka. Včetně Martina Běšína se v čele Prácheňska vystřídalo dvanáct hejtmanů, často velmi vzdělaných a činorodých mužů. Hejtman Josef Schrenk (1840-1850) napomáhal v krajském městě při založení první veřejné knihovny v českých zemích roku 1841 a při vzniku opatrovny malých dítek – předchůdce dnešních mateřských škol – roku 1847. Hejtman František Karel Miltner (1855-1862) byl zaníceným archeologem, numismatikem a ochráncem památek. Jeho působení v Písku bylo ale zároveň epilogem Prácheňska jako administrativního kraje. Pád feudalismu roku 1848 totiž způsobil zánik vrchnostenské správy a na jejím místě se roku 1850 začala budovat soustava okresů. Téhož roku byl Prácheňský kraj připojen ke kraji Plzeňskému, ovšem o sedm let později byl obnoven pod názvem Písecký kraj. Nevydržel dlouho – během šedesátých let byly kraje jako zbytečný územní stupeň mezi novými okresy a Zemí českou zrušeny. V hranicích Prácheňska však nadále – až do poloviny 20. století – existoval obvod krajského soudu se sídlem v Písku. Okresní orgány v Písku měly ještě za První republiky dohlédací pravomoc nad obdobnými úřady v ostatních okresech Prácheňska. Především se nezměnila identita obyvatel – ti se i nadále považovali za občany starobylého Prácheňského kraje.

Region byl ale ohrožen již v prvních letech Československé republiky, kdy se obnovil návrh na zřízení poněkud jinak uspořádaných a ohraničených krajů, jimž se vlastenecky říkalo „župy“. Tento návrh nové župní soustavy z roku 1920, který dělil Prácheňsko do župy Českobudějovické, Plzeňské a Pražské, vyvolal v Prácheňsku mohutné protestní hnutí, které dokázalo, že se obyvatelé regionu stále s historickým Prácheňskem identifikují. Na veřejných schůzích a shromážděních se za Prácheňsko stavěly významné osobnosti i obyčejní občané. Nakonec, téměř až do poloviny 20. století, tak zůstala zachována soustava okresů v hranicích Prácheňska. Ovšem hnutí z počátku dvacátých let vyvolalo silný prácheňský „revival“, který se odrazil například v názvech zdejších novin a časopisů jako Prácheň nebo Prácheňské listy. Především se ale do obhajoby Prácheňska zapojila řada vynikajících lidí.

Jaromír Malý (1885-1955), rodák z Písku, byl vedoucí osobností prácheňského hnutí v první polovině dvacátých let 20. století. Ivo Beneš (1886-1967), další významný prácheňský regionalista z první poloviny 20. století, se narodil v Zátaví u Písku. Založil organizaci pro regionální plánování Praplán, zpracoval Prácheňský regionální plán a podařilo se mu pro myšlenku obnoveného Prácheňska získat širokou veřejnost. August Sedláček (1843-1926), kterého můžeme též považovat za prácheňského regionalistu, byl rodákem z Mladé Vožice. V Prácheňsku pobýval jako student gymnázia v Písku, kde roku 1863 maturoval. Do našeho kraje se vrátil po svém penzionování roku 1899, když se rozhodl strávit zbytek života právě v Písku. V úvodu knihy, nazvané starobyle Děje Prácheňského kraje (1926), August Sedláček napsal: „Prácheňský kraj byl od dávných dob až do naší paměti osobitostí samorostlou a těžce neseme, že se k tomu nepřihlíželo a nepřihlíží.“ Zásluhou nové generace prácheňských regionalistů se však na konci 20. a na počátku 21. století fenomén Prácheňska znovu stává živou součástí naší současnosti.